Muž, který nečetl Čtyři dohody, spáchal sebevraždu a rozdával radost
Předposlední adventní den jsme si se ženou udělali radost a zajeli si do Stavovského divadla na Rybovu Českou mši vánoční. Ve vlaku mi vedle manželky dělala společnost kniha Čtyři dohody. O těchhle dohodách se teď všude hodně mluví, takže abych nebyl za idiota, až se mě na ně někdo zeptá. A tak jsem si ve vlaku ty Čtyři dohody přečetl, a když jsme se pak večer vraceli zpět pohnuti nádherným uměleckým dílem, mimoděk se mi na mysl vkradl námět pro následující úvahu.
Filipika proti štěstí
Nechci hodnotit literární ani myšlenkové kvality Čtyř dohod. Určitě jsem četl hlubší, bohatší, argumentačně silnější knihy. Na druhou stranu jsem četl i knihy plytčí a nebezpečnější. Tahle kniha pravděpodobně dělá dobrou službu. Čtyři základní etické principy, o kterých pojednává, jsou skrznaskrz racionální a nelze proti nim nic namítat. V různých obměnách bychom je našli u řady jiných autorů, v řadě jiných etických systémů. Ale to nevadí, dobré věci je dobré neustále opakovat. Minimálně dva body ovšem ve Čtyřech dohodách za dobré nepovažuju, a myslím, že každý člověk, který svůj život a svět kolem bere alespoň trochu vážně, by nad nimi měl trošku zauvažovat.
Zaprvé je to axiom, že účelem dodržování těch 4 dohod má být štěstí. Se štěstím jako takovým se totiž pojí řada nesnází. Předně ta, že nejde příliš snadno definovat. Vždyť to znáte – „muška jenom zlatá“. Pokud se o definici některé etické směry přeci jen pokoušely (epikurejci, skeptici), většinou dospěly k výměru štěstí jakožto jakéhosi vnitřního klidu, vyrovnanosti, duševní rovnováhy. Jenže významní novodobí psychologové (Freud, Frankl) si všimli, že lidské duši spíš než homeostáza svědčí neustálé mírné napětí, určitá tenze. A tady se skrývá další potíž štěstí jakožto účelu lidského jednání. Kdo usiluje o štěstí, zpravidla nachází frustraci. Kdo usiluje o nějaký jiný, uchopitelnější a hlavně jednotlivce přesahující cíl, získává často jako nezamýšlený účinek svého snažení pocit štěstí. Tento poznatek silně rezonuje už v biblickém „Neboť kdo bude chtít duši svou zachovati, ztratí ji. Ale kdo ztratí svou duši pro mne, ten ji zachrání“ (Lk 9, 24). Pro moderního člověka ho nedostižně rozpracoval muž, který přežil Osvětim, Viktor Frankl:
O úspěch, stejně jako o štěstí, nelze usilovat – může pouze následovat jako vedlejší efekt zasvěcení se něčemu většímu, než je člověk sám, nebo zřeknutí se sebe sama ve prospěch druhého.
Filipika proti solipsismu
Čtyři dohody by mi dávaly smysl, kdyby jejich dodržování směřovalo za hranici osobního štěstí jednotlivce. Ale ono nesměřuje, zůstává zacykleno v sobě, a tak pro mě celý myšlenkový svět tohoto postmoderního odvaru z toltécké filozofie zůstává nějak podivně absurdní. A to je vlastně ta druhá věc, která mě na Čtyřech dohodách znepokojuje. Pohrouženost každé duše v sobě samé, solipsismus, který Ruizova koncepce implikuje.
Největší intenzity dosahuje v případě druhého imperativu – „Neberte si nic osobně“. To je určitě moudré doporučení. Ale totéž už nelze tvrdit u postulátu, že „nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my.“ Ne že by v tom taky nebyl kus pravdy. Lidé bezpochyby mají své světy, většinu toho, co dělají, dělají samozřejmě kvůli sobě. Ale tvrdit, že NICnedělají kvůli někomu jinému, že jejich světy jsou ZCELA odlišné? Jak by pak byla možná nějaká komunikace, jak by bylo možné nějaké sdílení? Jak pak chce don Ruiz dát nějaký smysl svému pokynu souvisejícímu s třetí dohodou „Pokud něčemu nerozumíme, je pro nás lepší se zeptat a udělat si jasno, než si vytvořit nějakou domněnku.“ A koho se máme zeptat? Toho ve svém světě uvězněného solitéra, o kterém jsme před chvíli prohlásili, že NIC nedělá kvůli nám, že vše, co říká, říká o svém světě, ne o tom našem? A jak tedy pochopím, co mi chce sdělit, když naše světy jsou ZCELA odlišné? Jak poznám, že říká pravdu? K čemu vůbec takové ptaní je? Chápete ten paradox? Solipsismus vždycky plodí paradoxy, ať už je autorem Berkeley, Husserl nebo Ruiz…
Muž, který spáchal sebevraždu a rozdával radost
Jan Jakub Ryba nejspíš jako každý člověk toužil po štěstí. Je to velmi pravděpodobné. Jeho život přesto nebyl zacyklen ve sveřepém budování osobního spokojeného „štěstíčka“. Jeho život směřoval za své hranice, k Bohu, k druhým lidem, byl plný neklidu, bylo to všechno jen ne vyrovnanost a homeostáza. Jeho život skončil tragicky, sebevraždou, ve tmě rožmitálského lesa. Co by to podle dona Ruize vlastně mělo být za člověka, tenhle Ryba? Rozsévač emocionálního jedu? Někdo, kdo fatálně promeškal příležitost být šťastný? Černý mág?
V Ruizově vesmíru by byl celý „případ Ryba“ čímsi nepatřičným, nepochopitelným, skandálním. Je tu někdo, kdo svým osudem dramaticky sešel z cesty štěstí, někdo nevyrovnaný, bez homeostázy, bez kázně, kdo svým emocionálním jedem bezmála potřísnil dějiny.
A přesto takový ahedonistický vyvrhel vytvořil dílo, které zdaleka přesahuje všechny individuální světy, které i po dvou stoletích prozařuje noc, jež je všem lidem společná, které probouzí radost neskutečnou bohatostí svých hudebních myšlenek i fantastických slovních obrazů. Na svět přišlo něco nebývale krásného, generujícího smysl, plodícího radost a spojujícího lidi, kteří mají uši k slyšení. A to všechno jen proto, že se kdysi jeden velmi vzdělaný a nadaný učitel rozhodl napsat svým bližním vánoční mši v jejich rodném jazyce.
Vesmír Jana Jakuba Ryby je určitě složitější, nebezpečnější, snad i tragičtější. Přesto mu dám kdykoli přednost před vesmírem dona Ruize. Protože jenom v něm může skutečný člověk potkat skutečného člověka a něco si sdělit. O co krásnější mi připadá takový vesmír proti vesmíru šťastných polobohů neprodyšně uzavřených v kobkách svých dokonalých světů.