LEO PANK ŠEVELPUNA

Vyznání a přiznání L.P.Š.

Každé umělecké dílo, i to zdánlivě nejtemnější, je podle mě specifickým projevem lásky k životu. Pokusem život zachytit, uchovat a transformovat do něčeho, co může jeden člověk sdílet s druhým. Od svých šestnácti let se o to stále znova pokouším a v každé písničce nebo básničce chci zachytit život a uchovat ho pro druhé lidi. Mám samozřejmě i jiné motivace, ale tahle zůstává tou nejsilnější a bez ní by pro mě umění postrádalo smysl.

Posluchače a čtenáře někdy mate fakt, že ty moje věci jsou často temné, syrové, posmutnělé a ironické. Mají pocit, že tím chci říct, že život je nesnesitelné utrpení, nad kterým by bylo záhodno zlomit hůl. Já tím chci ale říct pravý opak. Že i v těch nejsložitějších a nejtemnějších záhybech života se ukrývá krása.

Moje cesta uměním byla hodně krkolomná. První písnička se jmenovala „Komíny”, napsal jsem ji v 15 a bylo to něco mezi Krylem a Kabátem. Ale skutečná prvotina (jako že měla i refrén, bridge, zárodek melodie a jakéhosi stylu) přišla až o rok později. Pak jsem dlouhé roky psal písničky pro čáslavskou noisovou kapelu St. Gerose. Na počátku milénia jsme spolu nahráli tři alba – „Krajáč písní nemilostných” (2001), „O strojích a lidech” (2004) a soubor songů bez názvu (2005). Skupina St. Gerose se nicméně nedočkala masového úspěchu. Sebekriticky přiznávám, že v tom určitou roli sehrál i fakt, že jsem se technice psaní a zpěvu začal věnovat mnohem později. Přeloženo: Neuměl jsem v té době prakticky nic.

Někdy kolem roku 2001 jsme s kamarádem Lukášem vymysleli jednak fiktivního básníka Leo Panka Ševelpunu (= Pavel El Šenkapoun), jednak samizdatové nakladatelství „Leninovi šleh zelím” (název vznikl hrou volných asociací), ve kterém posléze „vyšly” celkem tři bibliofilie s mými texty – „Večeře pro jednoho” (2002), „Z konce” (2005) a „The Best Of 2001–2006” (2006).

Po rozpadu St. Gerose v roce 2006 jsem se rozhodl, že budu vystupovat jako sólový písničkář, a začal systematicky studovat písňový verš s jeho metrickými a rytmickými zákonitostmi. Jako vedlejší produkt mého snažení vznikla disertační práce, která ale byla plná metodologických chyb, takže mi nezbylo než ji následně další dlouhý rok přepisovat. Díky tomu jsem se ale naučil psát písničky, které jdou aspoň trochu zafrázovat. V roce 2009 jsem jako písničkář L. P. Ševelpuna debutoval na „Orlovském špagátu” (soška orla na špagátu je mimochodem mou jedinou písničkářskou trofejí) a následně přes Brabcovu Kuřim postoupil do finále Zahrady. Tam nás tenkrát všechny převálcoval Jananas. Když mě pak vyhodili z místa středoškolského učitele a já se začal profesionálně věnovat textování webů (neboli copywritingu), několik let zůstala kytara viset na hřebíku. Metaforicky řečeno, samozřejmě. Nový obor mě na nějakou dobu úplně pohltil, napsal jsem o copywritingu dvě knížky a v kurzech webového psaní zúročil i své pedagogické zkušenosti.

Ve skutečnosti jsem ale dál pracoval na tom, abych zdokonalil i svou uměleckou práci. Koupil jsem si lepší kytaru. Začal studovat melodiku písní. A v 35 letech vyrazil na svou první lekci zpěvu. Učit se zpívat od lidí, kteří to fakt umějí, byla velká zkušenost. Otevřelo mi to nové skladatelské možnosti a pomohlo mi přesněji artikulovat myšlenky, které chci lidem sdělit. A tak jsem se postupně zase vrátil k tomu, co mi dává největší smysl. Hledám krásu ve všech vrstvách života a snažím se ji tlumočit druhým lidem. Jsem za tu příležitost vděčný.

© 2021 Leo Pank Ševelpuna Google+