LEO PANK ŠEVELPUNA

Geneze jednoho písňového textu

„Literatura zoufalství je protimluv“, napsal Albert Camus. Ať už vám román, skladba nebo píseň přijdou sebedepresivnější, jejich samotná existence předpokládá absenci jakékoli beznaděje a trudomyslnosti. Lidé v depresi si podřezávají žíly, ale nepíší romány či básně.

Leč člověk snadno zapomene, že co je jasné každému studentovi fildy, nemusí být už tak úplně jasné inženýrům, lékařům, ekonomům, právníkům, podnikatelům, programátorům či entomologům. Proto mě mírně (nikoli moc) zarazilo, když se ke mně po zveřejnění písně Loučení začalo mé okolí chovat nějak jinak.


Lidé dohnaní okolnostmi ke komunikaci se mnou nasadili onen příznačně vlídný tón, kterým se mluvívá s cizími dětmi či hendikepovanými. Když si myslí, že je nevidím (v čemž se samozřejmě mýlí), vrhají na mě soucitné pohledy a přecházejí na druhý chodník. A občas dokonce jako bych zaslechl šepot: „Chudák, ten musí trpět strašnými depresemi, když vyplodil takový krutě melancholický text.“

Ne snad, že by mi ten nový přístup okolí k mé osobě nějak zásadně vadil. Vlastně mi coby introvertovi docela vyhovuje. A coby egoistický narcis si myslím, že ohleduplnosti na mou adresu není nikdy dost. Ale mám i jiné texty. Třeba o kanibalovi, sadistickém pedofilovi, alkoholikovi (ten bůhvíproč vystupuje ve většině mých textů…), bezdomovci, bankovním manažerovi… A byl bych opravdu velmi nerad, kdyby soucitné pohledy vystřídaly pohledy nenávistné poté, co někdo vyslechne například songy Americký kanibal či Korporátní píseň. Případně kdyby po nenávistných pohledech následovala trestní oznámení, jako se to stalo chudákovi Řezníkovi. Řezník nevězní dívku ve sklepě, Johny Cash nezabil chlápka v Renu, Dostojevskij neumlátil lichvářku v jejím zatuchlém petrohradském bytě, Camus nezastřelil Araba na pláži. A já jsem neumřel ani to v dohledné době neplánuju.

Abych tedy předešel všem budoucím nedorozuměním a zmírnil všechny případné trapasy plynoucí z případných budoucích náhodných setkání, sepsal jsem kratičkou sondu do toho, jak vlastně vznikají texty. Nečekejte nic na způsob Poeovy eseje o genezi Havrana. Spíš vyznání lásky k autorům, od kterých jsem se v uplynulých letech snažil něco naučit a od kterých se stále učím. Nejen literatura, ale také songwriting zoufalství je protimluv. Každý verš, který to dotáhne tak daleko, že dospěje až k uchu nějakého posluchače, není nic než čirá radost. Zoufalého v tom není ani zblo. Pouze ta cesta může být někdy trochu složitá, i když ta složitost má úplně jinou podobu, že si nezasvěcený posluchač může představovat.

Sny a ideje temného sluníčkáře

Texty vznikají jako vědomé či nevědomé reakce na jiné texty. Jiným textům se můžete snažit vyrovnat, přiblížit, vzdálit, vysmívat – ale vždy na ně nějak reagujete. Texty zpravidla vyjadřují mnohem víc vztah k jiným textům než k osobnosti autora. Ano, máte pravdu. Četl jsem hodně Derridu a chodil na seminář o Gadamerovi. Takže se nedivte, že to ve mně zanechalo Stopu.

Text Loučení je reakcí na jiné texty. Vznikal dlouho. První náčrtek jsem si napsal ve vlaku na podzim 2013 a dokončil ho v průběhu roku 2015. Pokud by vás vyloženě zajímal psychologický aspekt celého tvůrčího procesu, pak vězte, že stav „deprese“ mi pochopitelně není neznámý. Nicméně ten poslední jsem zažil cca před čtyřmi pěti lety. Mám takový pocit, že jejich ústup spadá zhruba do doby, kdy jsem začal brát antidepresiva… Stav vyhoření jsem nezažil nikdy. Jako snílka, idealistu a temného sluníčkáře mě neustále ženou vpřed ideje a sny.

Obsah písně tedy nijak neodráží mé současné duševní rozpoložení. A neodráží ani mé duševní rozpoložení před 2 lety, když jsem ji začal psát. Ve skutečnosti jsou totiž kořeny toho textu ještě daleko hlubší. Čistě z technického hlediska sahají do období dospívání, kdy jsem si oblíbil kompoziční prostředek spočívající v tom, že příběh začíná smrtí vypravěče. To je prostě geniální. Geniální ve své absurditě. Však jsem si toho poprvé všiml u Samuela Becketta. A v písňovém textu to poprvé bylo asi u Jiřího Suchého:

Zrození textu z nezávazného technického cvičení

Už v době dospívání jsem tedy zatoužil napsat text, který bude začínat smrtí vypravěče. A pár jsem jich taky napsal. Geneze písně Loučení byla ale složitější. Stimul k vytvoření tohoto textu vzešel totiž ještě z jiné strany. Celé to v tom roce 2013 začalo totiž vlastně jako zcela nezávazné cvičení v oboru tvůrčího psaní. Nějak jsem si tenkrát ve vlaku vzpomněl na Závišovu píseň „Zbyl jsem tu sám“ poskládanou z několika desítek synonym slova „zemřít“.


Řemeslně vzato ten text velmi obdivuju, je to opravdu mimořádná ukázka jazykové kreativity. A tenkrát v tom vlaku jsem si prostě jen tak zkoušel „synonymickou“ metodu (s níž jsem se poprvé setkal v Krylově písni „Synonymická“) na vlastní pěst. A pravděpodobně podvědomě jsem tuhle techniku narouboval na jinou literární techniku – expozici založenou na smrti vypravěče.


Ale moc mi to s těmi synonymy nešlo. Záviš už je všechna vybral. No a taky jsem samozřejmě nechtěl i s chlupama zkopírovat cizí koncept. A tak jsem k tomu postupně přidal další motiv – totiž online prostředí, které mě živí a dennodenně mě obklopuje. Ze spojení synonym pro umírání a různých digitálních kanálů se zrodila celá osa písně. Byla to ale nejprve čistě jen intelektuální hra.

Teprve když jsem se pak na druhý svátek vánoční roku 2013 k textu vrátil a načrtl druhou sloku s refrénem, uvědomil jsem si, že to možná není jen hra. Že to je možná i pokus přihlásit se k určité literární tradici a k určitým literárním žánrům. Nejen k postmortální ich-formě, ale vůbec k celé té dlouhé posloupnosti autorů, kteří si z lidské existence brali ty temnější tóny, které Verlaine nazval „prokletými“ a pro které smrt byla tématem stejně inspirativním jako láska. K posloupnosti, kterou pro mě poprvé otevřely básně J.H Krchovského a které dodnes zůstávám věrný.

Veselka se zubatou

Krchovského bizarní fascinace smrtí, záliba v temných, absurdních a cynických metaforách – já to opravdu miluju! A do písně Loučení se mi to vlámalo nebývalou měrou. Třeba verše „Až obléknu si ten nejpřiléhavější trikot“ nebo „Už tenkrát mi byl velkej, teď na mě přímo visí“ zcela nepokrytě vykrádají Krcháčovo „Nastává už tvůj čas, rozkoší zešílíš / Měl jsi rád hubený – štíhlá až přespříliš“. „Svatební oblek“ jsem ukradl zase někde jinde. Jde o obraz svou konvenčností blízký Nohavicově metaforice v písních Margita, Kosatá a Zubatá a asi nejslavnější Až to se mnou sekne.

Celá druhá část písně krouží kolem motivu smíření se smrtí. Ten se v české i světové lyrice objevuje nesčetněkrát. Často se pojí s motivy něhy, lásky, klidu, spravedlnosti a téměř konvenční metaforou se pro toto spojení stává motiv „Svatby se smrtí“. Objevují se ale i jiné metafory – a to nejen v poezii. Vždyť to byl přece Steve Jobs, kdo prohlásil, že největším vynálezem ze všech je nakonec smrt. Inu, slova hodná budhistického mudrce, kterým Jobs byl.

Není divu, že láskyplné invokace smrti najdeme v básních a písních beatniků, těch milovníků buddhismu par excelence.

Ginsberg má své Blues Otce Smrti::

Hrabě své „Připijte na mé zdraví / Nebožtík píval rád / A teď už nechuraví / A nebude mít hlad“:

V úplně jiném kulturním okruhu zase najdeme píseň „Strýček Archibald“, v níž francouzský písničkář Brassens adoruje smrt.

A když se vrátíme zpět do českého prostředí, objevíme nádherný text o přijetí smrti u Záviše:

 

Nahlížení přes okraj a cesty domů

Vydat se za hranice možného, nahlédnout vlastní smrt a opět se vrátit mezi živé – snad každý z nás si někdy něco takového představuje. Ale jen v písni se nám to může podařit. Takové písně si zpívají lidé minimálně od dob Orfeových a budou si je zpívat i dávno po nás. Na těchto písních není nic tragického ani depresivního. Dávají lidem možnost splnit si alespoň na prchavý moment sen o nakouknutí za hranice vlastního konce.
Proto ani tu svou píseň Loučení nepovažuju za depresivní. Prostřednictvím jejího vypravěče jsem se mohl podívat tam, kam je to živým zapovězeno. Ale hlavně jsem si splnil jeden svůj velký osobní sen. Vzdal jsem tímto textem hold básníkům, které miluju. Našel jsem díky ní cestu do své textařské stáje.

Jo, a děkuju uskupení KH Filmin, jakož i korporaci Nejlepší copywriter, potažmo reklamní agentuře Logos za pomoc s tvorbou klipu 🙂

© 2018 Leo Pank Ševelpuna Google+